Ikony analogové fotografie III – Robert Capa

Vítejte u třetí části našeho seriálu o velikánech filmové fotografie. Postavte na šálek něčeho horkého či možná vylovte lahev dobré Pálavy, a pohodlně se usaďte. Po toulkách betonovou džunglí amerických velkoměst s průvodcem v podání Vivian Maier a nalézáním fascinujících krás Yellowstoneu s Anselem Adamsem nás čeká poněkud nebezpečnější výlet. Vydáme se s Robertem Capou do pekla války.

Endre Friedmann, tak zní jméno patrně nejproslulejšího válečného fotografa všech dob. Roku 1913 se narodil v Budapešti slovenské židovce a ještě před dovršením osmnáctého roku svoji vlast z politických důvodů opustil a odjel do Berlína. Zde poprvé přičichnul k umění fotografie, pracujíce jako pomocník v temné komoře jedné místní agentury. Zde v Berlíně také poprvé publikoval své snímky, pořízené v Kodani na přednášce Lva Trockého. Nicméně jeho německé angažmá trvalo jen do roku 1933, kdy se po převzetí moci nacisty přestěhoval do Paříže. Tady se jeho osud definitivně láme a setkává se tu se svojí osudovou ženou, taktéž židovkou, původem z Polska – fotografkou Gerdou Pohorylles. S tou později vymysleli rošádu – tvrdili, že Endre je slavným fotografem z USA, který velkoryse zavítal na starý kontinent, a v USA zase později naopak tvrdili, že je věhlasným francouzským fotografem, což jim mělo (a také pomohlo) pomoci lépe prodat své snímky. K tomu ale Endre potřeboval řádně americky znějící jméno, a tak se z jeho přezdívky ve školních letech zrodil nový člověk. Endre Friedmann se převtělil v Roberta Capu.

Ve Francii posléze dokumentuje převážně nepokoje a demonstrace předcházející předvolebním snahám levicové Lidové fronty. Opravdový věhlas si však získává až svými reportážemi ze španělské občanské války. Zde roku 1936 také vzniká jeho nejznámější snímek, kdy zachycuje republikánského vojáka přesně v momentu zasažení smrtelnou střelou. Ten po zásahu do hlavy zlomen v záklonu padá na zem a stává se tak ikonou španělských válečných hrůz. Moment je často označován za naaranžovaný a objevují se další a další verze napadající jeho autenticitu, pravdou však zůstává, že jde dodneška o zřejmě nejpřetiskovanější obrázek války vůbec. Španělský konflikt se však Capovi vpaluje do paměti ještě v jiné rovině, a to velmi osobní. Roku ´37 odjíždí na rychlou obchodní cestu do Paříže, nechávajíce svou ženu Gerdu, která ho všude provází, v Madridu. Při jednom z fašistických ataků umírá pod pásy tanku. Capa se již nikdy neožení a práce se mu stává smyslem.

Nic se nemusí aranžovat, fotografie už jsou prostě tam a člověk jenom zmáčkne spoušť.

Počátkem čtyřicátých let se ve stínu nacistického blitzkriegu stěhuje do New Yorku a věnuje se zde focení pro časopisy a magazíny. Jeho chvíle přichází roku 1944, kdy se zúčastňuje vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Zde v chaosu války a víru smrti pořizuje 106 snímků, z nichž se však dochovává pouze zlomek. Vinou omylu asistenta v temné komoře londýnského časopisu Life, který chybuje při sušení negativů, se dochovává pouhopouhých osm fotografií. Ty se však stávají legendou. Věrný svému celoživotnímu heslu „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko“ se mimojiné plaví spolu s vojáky na invazním plavidlu a díky vlnobití a dělostřelectvu na moři i souši je většina z jeho snímků rozmazaná. To však vyvolává intenzivní pocit pohybu a zdání, že je pozorovatel vně událostí. Napětí, dynamika a emotivnost, to jsou základní prvočinitelé Capových snímků. Nezaznamenával otřesné a krvavé scenérie, ale přesto dokázal atmosférou své práce strhnout a tnout do živého.

Pro válečného korespondenta je nebýt přítomen invazi jako odmítnout rande s Lanou Turner.

Mimo absurditu války a dokumentaci strachu a zoufalství si však našel čas i na portréty svých známých, kterými byli například Ernest Hemingway, Pablo Picasso, William Faulkner či Ingrid Bergmanová. Spolu s focením osobností z různých oborů po válce cestoval s Johnem Steinbeckem po Sovětském svazu a naplňoval tak snímky Steinbeckovu reportáž. Spolu s Irwinem Shawem navštívil i nově vzniklý Izrael a neustále tak dokazoval svou fotografickou univerzálnost. Roku ´47 spolu s Henri-Cartier Bressonem, Davidem Seymourem, Georgem Rodgerem a Billem Vandivertem zakládá agenturu Magnum Photos a stává se jejím prezidentem. Spolek se záhy stává líhní fotografů mezinárodních kvalit. Počátkem padesátých let podniká cestu do Japonska na výstavu svého spolku a zaříká se, že žádnou další válku už nikdy dokumentovat nebude. Rozhoduje se však vyhovět naléhání magazínu Life a roku 1954 odjíždí do jihovýchodní Asie fotografovat právě probíhající Indočínskou válku. Po zdolání jedné z mnohých nebezpečných oblastí Robert v honbě za snímkem vystupuje z džípu a vzápětí mu pozemní mina odtrhává nohu a způsobuje rozsáhlá zranění. O pár hodin později, 25. května téhož roku, Robert v malé nemocnici a s fotoaparátem v rukou, vydechuje naposledy.

Osobně se účastnil pěti válečných konfliktů. Vždy se snažil být v první linii a razil heslo, že čím blíže jste, tím je snímek lepší. V začátcích své kariéry používal klasickou Leicu, při Dnu-D ho provázela dvojice aparátů Contax s 50mm objektivem. V průběhu let pak střídal např. Rolleiflexy či Nikony. Díky snaze dostat se do centra dění používal hlavně širokoúhlé a pevné objektivy, pro své snadné ostření, široký úhel záběru a velkou hloubku ostrosti.

Roku 2008 byla v Mexiku objevena tři zavazadla plná Capových negativů, které byly považovány od konce II. sv. války za ztracené. Obsahují na tři tisíce snímků ze španělského konfliktu, které Robert zanechal ve svém ateliéru před dobytím Paříže. Sám Capa je považoval za ztracené, ukázalo se však, že se dostaly do Marseille, kde se jich ujal mexický generál a diplomat a odvezl je za oceán. Zde se po peripetiích osudu dostávají roku 1995 na světlo světa a stávají se znovunalezeným grálem jeho práce. Obsah tzv. Mexického kufru je veřejnosti představen v Newyorské škole fotografie, založeném Robertovým bratrem Cornellem. Po půlstoletí trvajícím odloučení tak své tajemství vyjevila významná část práce člověka, který byl vždy vepředu.

Pravda je nejlepší obraz, nejlepší propaganda

Zdroje: wikipedia.cz, wikipedia.org, pinterest.com, gazettevaldoise.fr, theredlist.com, ntv.com, twitter. com, reddit.com,

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *