Fotit na film? A to jako proč?

Většina z Vás, kteří jste se dostali až k tomuto článku, již jistě něco víte o analogovém focení. I tak jsou zde ale jistě tací, analogem nepolíbeni, či podnikají první krůčky a stále tápou ve tmách tohoto odvětví patřícího dobám minulým. Nebudu se zde věnovat rozličným technickým parametrům a rozdílům vůči moderní technice, na to jsou tu jiní a povolanější. Rád bych jen lehce poodkryl oponu zašlých časů a pokusil se dokázat, že i v digitální době má focení na film smysl.

Nebaví Vás, nebo se neorientujete v novodobé honbě za domnělým svatým grálem fotografování – čím dál vyšším počtem megapixelů, většími čipy, rychlejšími a přesnějšími autofokusy a dalšími výdobytky moderních aparátů? Vidíte jen minimální rozdíl mezi většinou nových objektivů, jež nabízí technicky vybroušenou dokonalost a ostrost, ale snímku schází duše, charakter skla, něco zapamatováníhodného? Nechcete se probírat stovkami nacvakaných snímků z malého výletu, které jste udělali „protože co kdyby nějaký nevyšel“ a hodinami strávenými jejich probíráním a úpravami v počítači? Anebo jen chcete zkusit něco staronového a neotřelého, okořenit své snažení špetkou filmového zrna?

Přiznám se – nikdy mne focení nebavilo. Nic mi neříkalo, nechápal jsem, proč bych měl před sebe hledět skrze objektiv místo toho, abych si to hezké vštípil do paměti. Byl jsem otrávený ze stovek lidí stojících po městech a fotících pořád dokola ty samé památky a scenérie, pořád dokola z těch samých úhlů a bez špetky něčeho víc. Typické výletnické fotky, na které se již nikdy nikdo po příjezdu nepodívá. Stovky a tisíce cvaků téhož. Pak se mi jednou dostal do ruky starý sovětský fotoaparát na kinofilm, takový ten typ, který když Vám spadne na zem, máte po podlaze a aparát vesele funguje dál. Naládoval jsem tu kostku poctivé oceli prvním filmem a… byl ztracen. Ta osobitá měkkost fotek, ikonické filmové zrno, atmosféra…

Bez debat – byl to vergl. Kus kovu v němž vše bylo poskládáno a fungovalo jen tak dobře, jak se zrovna soudruh Ivan před jeho složením vyspal. S vlastní hlavou a šířící kolem sebe auru nedůvěry, jestli náhodou nebylo lepší investovat těch pár stovek do čehokoliv jiného. Po objevu záhadných termínů jako je „clona“, „expozice“ nebo „světelnost“, seznámení se se všemi těmi archaickými čudlíky a první vyvolané rolce jsem však seznal, že jsem nemohl rozhodnout lépe.

U kinofilmu jste omezeni 36 snímky. Jakmile dofotíte a nemáte u sebe další rolku, je šmytec. Spolu s penězi vynaloženými na koupi a vyvolání filmu jste tedy nuceni k opravdu pečlivému zvažování a kompozici toho, co chcete fotit. Záhy Vás opustí tužba dělat několikanásobné snímky téhož „pro jistotu“ a začnete se nevědomky řídit instinktem. Možná se přistihnete, jak fotíte známé věci z neznámých úhlů, jak Vás v honbě za co nejlepším obrazem v rámci šetření napadají kompozice, na které byste dříve ani nepomysleli. Všímáte si světla, dráhy a barvy slunečních paprsků. Začnete být mimoděk kreativní a originální, film Vás k tomu donutí. Tím jak okamžitě nevidíte výsledek a musíte si počkat až dofotíte a vyvoláte, navíc vyplouvá na povrch další vrstva analogového focení, a tou je napětí. Vyfotil jsem to dobře? Kdoví. Bude tenhle film stát za to, nebo bude k ničemu? Musíte si počkat. Ty černé pásy celuloidu jsou obestřeny tajemnem a nejistotou, která se rozpustí až v temné komoře. Na displeji vidíte všechno hned a můžete tedy snímek ihned zkusit znovu, opravit ho, popř. dodělat v PC. Tady Vás kupředu žene zvědavost, touha po tom mít každou scénu perfektní hned na první pokus a vědomí, že už ji častokrát nebudete mít příležitost vyfotit lépe. Jste podvědomě nuceni fotit dobře.

Tím však nemyslím, že musí být každá fotka vycizelovaná! Upřímně – mne osobně je úplně jedno, zda-li je snímek rozmazaný nebo ostrý, jestli barvy sedí, fotka je tmavá nebo světlá (sám fotím na často i mnoho desítek let prošlé filmy, a tam si člověk není jistý vůbec ničím). Důležité je, co snímek evokuje, jak na Vás působí, co vyjadřuje. Musí mít duši. Technická kvalita by měla být již jen návdavek. Níže jsou ukázky tří fotografií, které by se daly označit za technicky nekvalitní, ale přesto – působí na Vás nedokonale?

Fotit na analog je oproti dnešním fotoaparátům složité, pomalé, nevratné a drahé. Až na výjimky si musíte vše nastavit sami a ručně. Clonu, expozici, ostření objektivem. Aparát Vám nic nedaruje. Ale pokud jste ochotni na tohle vše přistoupit, můžete dosáhnout výsledků, které na digitálech jednoduše nenajdete. A to jsem ještě vůbec nezmínil možnost vyvolávat si fotografie sám. Mít celý proces pod kontrolou, míchat chemikálie, stát pod rudým světlem a pozorovat jak se vaše snažení postupně vybarvuje a zhmotňuje na papír. Za zkoušku to stojí. A pokud to napoprvé nevyjde? Nevadí. Mějte na paměti, že dokonalost tkví v nedokonalosti. Takže dobré světlo!


 


Existuje jen jeden typ filmových aparátů?

Ne. Všeobecně se dělí na malý formát, což jsou ikonicky známé přístroje, do kterých se používají malé rolky filmu o rozměru pole 35×24 mm, zpravidla o 24 nebo 36 snímcích. Vyvolaný film má podobu dlouhého pásu negativu s perforovanými okraji. Některé přístroje umí vyfotit dva snímky na jedno políčko a získat tak 72 fotografií, ale jsou spíše vzácností. Dalším typem je středoformát, profesionálnější typ používající svitkový film o rozměrech políčka 6×4,5 cm, 6×6 cm, 6×9 cm… Záleží na typu aparátu. Snímků se na svitek vejde od osmi do 15, dle rozměru. Posledním typem je velkoformát, ikonické přístroje z dob rozkvětu fotografického umění, známé především z filmů, kdy přes sebe aktéři přehodí černou plentu a po stisku spouště se zahalí do oblaku dýmu. Jsou nejvyšší metou, rozměrů je mnoho a používají se do nich fotografické papíry různých velikostí a typů. Všechny tři typy se stále používají.

Čím mám začít?

Malým formátem, tzv. kinofilmem. Zastupují širokou škálu od nejlevnějších a nejjednodušších přístrojů až po profesionální typy. Nejdostupnější, nejlevnější a nejsnazší na naučení.

A co cena?

Pořízení fotografií je v přepočtu na digitální aparáty dražší. Koupě filmu na malý formát (+- 70-180,- dle typu), vyvolání (80-150,- dle typu a volby skenování) a popř. ještě tisk fotek na papír. Nákup a vyvolání svitku na SF přístrojích je víceméně stejně drahé, ale na jednu roli se zase vejde méně políček, takže výsledek je nákladnější. VF je nejdražší disciplína, ceny záleží na mnoha faktorech.

Avšak pořízení přístroje a příslušenství je výhodnější. Pokud nebudete bažit po raritních kouscích a vysoce profesionálních typech, vyjde Vás tělo na kinofilm dle typu od dvou stovek. Objektiv pak zase dle nároků od zhruba 400 Kč. Nebo pořídit základní aparát bez výměnných skel, nejlevnější jde koupit od pár set. SF a VF přístroje jsou pak logicky dražší.

Jsou objektivy univerzální?

Ne. Existuje spousta typů závitů a bajonetů, vzájemně nekompatibilních. Výrobci často vymýšleli vlastní systémy a způsoby uchycení. Nicméně na velkou většinu existují redukce dovolující vzájemnou kombinaci. Ba co víc, stará skla můžete s redukcí nasadit i na velkou většinu moderních aparátů. Co se týče MF, SF a VF skel, drtivá většina se nedá vzájemně mezi formáty kombinovat.

Jak dlouho fotky vydrží?

Dlouho. Velmi dlouho. Negativ, který dostanete po vyvolání, při správném skladování vydrží desítky let, bez problému i více. Můžete ho libovolněkrát nazvětšovat v temné komoře nebo naskenovat na skeneru a převést do elektronické podoby. Pokud tedy fotky omylem smažete, stále máte roli negativu. Snímky na papíře vydrží zhruba stejnou dobu.


A to by pro dnešek stačilo. Nenechte se zahltit přílišnou dávkou informací. Prostě popadněte nejbližší analog, namotejte první špulku filmu a vyražte fotit. Nezáleží na tom co to bude. Možná fotky zkazíte, možná nevyjdou. Ale nenechte se odradit. Třeba zachytíte něco, o čem se budou učit ještě další generace. Anebo ne. Je to na Vás.

Pokud máte jakékoli dotazy, připomínky, náměty – sem s nimi. Můžete se vyjádřit rovnou pod článkem, nebo i na naší FB stránce, budeme rádi!

Zdroje:

http://www.elgrancapitan.org, content.time.com, photohistory.wikispaces.com, flickr.com, commons.wikimedia.org, pinterest.com, wpclipart.com,

5 komentářů

  1. Faktom je, ze uvedene ilustracne fotografie by boli rovnako skvele aj na digitalnom mediu. Nafotene na film su preto, ze v danu dobu to bol (jediny) standard. Ich sila tkvie vsak v obsahu..zdaleka nie vo forme.
    Kazdopadne som rad, ze film zije a ze ho stale mam kde kupit. Na druhu stranu, fotit na film a (len) ho skenovat, mi pride ako strasny ulet. Obzvlast na kinofilm. Neexistuje nic, co by mi tato hybridna cesta priniesla. Nic, co by som nevedel nasimulovat digitalne (berme trosku s rezervou). Kludne sa necham opravit/poucit.

    1. Nemyslím si, že by digitál zrovna v těchto třech případech odvedl rovnakou práci. Specifické zrno, prach a nedokonalosti, celkový pocit a atmosféra toho snímku. Většina by se dala dodatečně upravit v počítači, ale to poté ztrácí punc bezprostřednosti a považuji to poté spíš za omalovánku. Proč to takhle nevyfotit prakticky bez úprav rovnou, než to nakreslit v PC? I přes dnešní takřka nekonečné možnosti úprav jsem však toho názoru, že rozhodně ne vše jde digitálně nasimulovat a zkušené oko se často nedá oklamat a rozezná film od digitálu. To je dle mme také jeden z důvodů, proč je tu analog pořád s námi a spousta profesionálních fotografů na něj stále nedá dopustit. Co se týče druhé části, samozřejmě že bez přítomnosti u negativního a pozitivního procesu se fotograf o mnohé ochuzuje, ale stále při focení může zažívat ty jedinečné pocity, které sem se snažil popsat v článku. Nicméně ale rozhodně nechci znít jako nějaký analogový extremista, myslím, že se stará a nová technika dobře doplňují a každý by měl fotit na to, co má rád a vyhovuje mu. 🙂

  2. Film je ikonická záležitost. Je to něco úplně jiného než digitální záznam. Je zajímavé, že celou dobu svého vývoje se digitální záznam a jeho postproces snažil přiblížit se vyjadřovací schopnosti filmu a čím více o to usiloval, tím více se filmu vzdálil. Vůbec nemá cenu mluvit o pixelech nebo o zrnku či krystalického dendritu stříbra. Jedná se o způsob, proces vytvoření obrazu již od okamžiku kdy fotogrtafující pojme záměr scénu zachytit. Filmový, chceme-li analogový záznam, způsob zachycení scény má odlišné parametry myšlenkového a emotiovního postupu tvůrce. Je pozorouhodné jak neuvěřitelně sdělné jsou staré fotografie, které povětšinou jsou pořízeny pouze jako BW snímky. Kus tvůrce se uhnízdil v jejich podobě a proč? Protože je velmi obtížné analogovým postupem pracovat se sázkou na kvalitní záběr a spíše než rychlosti zachycení záběru je při analogovém postupu více času věnováno výběru a kompozici záběru. Není proto potřeba hledat rozdíl mezi digitálním způsobem a analogovým v pokroku techniky a přístupu, protože oba způsoby jsou jiné technicky i přístupem. Chůze či jízda na koni je bezpochyby zajímavější než jízda na kole a ta je bezpochyby zajímavější než jízda automobilem, ačkoliv všechny směřují ke stejnému cíli a cíl – jeho význam je způsobem dosažení značně ovlivněn na ceně i obsahu.

  3. už někoho napadlo, postavit dvě mašiny na stativ, bouchnout to na stejnou clonu, čas i citlivost, stejným objektivem.
    Udělat metrovou zvětšeninu a vyjet metrový plotr a srovnat to ?
    Ne, že ? a proč asi ???

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *